Erste

Mike Danton: Moje vina mě žene dopředu

Mike Danton: Moje vina mě žene dopředu
19.12.2011 | Lukáš Peroutka

Znojmo - Zažil úspěchy i pády. Před osmi lety platil za nadějného centra, střílel góly v NHL. Poté se ale život Mika Dantona obrátil naruby. Po odsouzení za plánování vraždy svého agenta následovalo pět let ve vězení. Z něj ale Danton vyšel jako úplně jiný člověk. Patří mezi nejlepší na univerzitě St. Mary’s, s tamním hokejovým týmem vyhrál národní titul, při angažmá ve Švédsku zachránil život spoluhráči. Nyní je ve Znojmě a jako první Kanaďan v týmu Orlů bude bezpochyby pod drobnohledem soupeřů, fanoušků i médií. „Očekávám, že lidi budou zvědaví. Doufám, že vše klapne,“ říká jednatřicetiletý centr.

Miku, jaké jsou vaše první dojmy ze Znojma?
Je to pěkné historické město, ale přijel jsem v neděli ve dvě ráno, takže jsem toho ještě moc neviděl.

Co se vám honí hlavou, když přicházíte do nového týmu?
Přemýšlím, jak do něj zapadnu. Hraju hodně fyzický styl hokeje. Nejsem jako typičtí evropští hráči, ale když se to po mně chce, dokážu hrát i technický hokej. V prvních dnech jsem nervózní, plný očekávání. Musím poslouchat pokyny a zapadnout do týmu.

Jaký způsob hry budete praktikovat tady ve Znojmě?
Mluvil jsem s trenérem Stloukalem a bavili jsme se o tom, co po mně bude chtít. Pamatuju si ho ještě z mé nováčkovské sezóny v NHL v dresu New Jersey, takže když zavolal, věděl jsem, o koho jde. Budu hrát mou hru, snažit se vytvářet šance, proměňovat je, hrát tvrdě, bruslit. Když soupeř půjde do našich hráčů, bude atakovat našeho gólmana, tak mě asi v nějaké rvačce uvidíte. Nebudu ale nahánět protivníky po ledě jako idiot jen kvůli tomu, že se chci rvát.

Do NHL jste se poprvé podíval v dresu New Jersey, jaká je vaše nejlepší vzpomínka na nováčkovskou sezónu?
Byl jsem nejlepší ve fyzických testech. Ve vytrvalostním testu jsem tehdy v New Jersey porazil všechny. Na to jsem byl pyšný.

foto
⇒  Mike Danton v dresu švédského IFK Ore

Myslíte, že vás budou fanoušci osobně znát?
Když lidi uvidí mé jméno, asi budou vědět, o koho se jedná. Ať už kvůli mé minulosti, nebo kvůli něčemu jinému. Ve Švédsku se mě na minulost taky ptali, takže nejsem překvapený. Od mého propuštění v roce 2009 jsem chodil na univerzitu, hrál za ni hokej, vyhráli jsme národní titul. Stále studuji, mám výborné známky, patřím mezi nejlepší. Neudělal jsem žádnou chybu, žádný prohřešek. Lidi v Kanadě si řekli, že jsem si dal svůj život do pořádku. Ve Švédsku byli také velmi přátelští a byli rádi, že mě tam mají. Samozřejmě taky čekali, jestli se na prvním zápase něco stane. Já ale dostal přes dvacet trestných minut snad jen v jediném zápase, a to byla ještě náhoda. Očekávám, že lidi v Česku i v Rakousku budou taky napjatě čekat, co se bude dít. Doufám, že vše klapne.

Jak se budete domlouvat v kabině, kde přeci jen moc kluků neumí anglicky?
To už jsem poznal a byl jsem tím trochu zaskočený. Naštěstí je tu Petr Kanko, se kterým můj nejlepší kamarád hrál v Kitcheneru OHL, a tak jsem věděl, že umí dobře anglicky. Takže si myslím, že všechny komentáře na mou osobu budou směřovány přes Petra. (smích)

Změnilo vás nějak vězení?
Nebudu mluvit o tom, co se dělo ve vězení. Každý, kdo má selský rozum, pochopí, že vězení člověka změní. Měl jsem před sebou rozhodnutí. Buď se změním, nebo ne a dál se budu topit ve svých problémech. Když jdete na pět let do vězení, jste pryč od rodiny i obyčejného života. Normálně si můžete kdykoliv zajít třeba do knihovny, můžete jít plavat. Tyhle věci jsem 65 měsíců nemohl dělat. Když teď po návratu vidím, jak lidi zneužívají různých situací, myslí si, že je o některé věci nikdo nemůže připravit, nebo vidím, jak v parku chytají své děti a řvou na ně, pomyslím si, jak by se asi cítili, kdyby je teď pět let neviděli, a jejich poslední vzpomínka byla, že na ně v parku řvali. Uvažuju teď jinak. Během pěti a půl let jsem mohl přemýšlet o všech věcech, které jsem předtím bral za samozřejmé.

Věřil jste, že budete dál hrát hokej?
Nevěděl jsem, jestli budu pokračovat. Hokej ale byl můj život. Všechno, co jsem kdy chtěl, bylo mít rodinu a hrát hokej. V Kanadě jsem dostal šanci mít oboje. Teď jsem tady a mám to.

Není z určitého pohledu dobře, že jste nakonec byl zatčen? Možná byste se jinak dál babral ve svých problémech…
Určitě je. Ale při vší úctě k těm, kteří o tom neustále mluví… stalo se to před sedmi lety a pořád se to řeší. Možná je to tím, že jsem o tom pořádně otevřeně nemluvil, někteří jiní o tom napsali knížky. Pokud to lidé chtějí neustále vytahovat, fajn, já už jsem ale někde jinde. Možná o tom všem knížku jednou napíšu. V tuhle chvíli ale necítím, že bych to potřeboval.

foto
⇒  Mike Danton po prvním tréninku ve Znojmě

Je vám líto zmařené hokejové kariéry?
V Saint Louis jsem našel město, kde se mi líbilo. Byli tam dobří lidé, hraje tam můj oblíbený baseballový tým. Takže ano, jsem naštvaný, že jsem si zkazil kariéru, ale na druhou stranu to, že jsem šel do vězení, byla ta nejlepší věc, která se mi v životě stala. Měl jsem spoustu problémů. Psychiatr mi tehdy ukázal způsob, jak se na ty problémy dívat a jak je řešit. Měl jsem čas to ve vězení vyzkoušet a poznat, že to funguje.

Nebál se trochu váš současný agent?
My se tváří v tvář nikdy nepotkali a komunikujeme jen přes Skype. Maximálně se může bát, že ho chytnu přes počítač. (úsměv) Nemyslím si, že by ze mě měl mít strach. Asi byste se ale na tuhle otázku měli zeptat jeho.

Na sociální síti Facebook máte svou osobní stránku, na které komunikujete s fanoušky. Jak tento nápad vznikl?
Když jsem šel do vězení, každý měl v Americe MySpace, ale mě to nikdy neoslovilo. Pak jsem se dostal ven a všichni mluvili jen o Facebooku. Řekl jsem si, že to taky zkusím. Upřímně jsem si nejdřív myslel, že to, co tam napíšu, vidí jen pár mých přátel, ale pak mi začali psát úplně neznámí lidi, tak jsem pochopil, že to asi bude trochu jinak. Nechávám tam jen pozitivní vzkazy, negativní mažu. (úsměv)

Během vašeho angažmá ve Švédsku proběhla novinami zpráva, že jste přímo na ledě zachránil život spoluhráči. Co se vlastně stalo?
Byla to nehoda. Spoluhráč dostal hit u mantinelu, a jak padal, narazil obličejem přímo na led. Bylo to čisté, ale velmi tvrdé. Přijel jsem na místo a upřímně se chtěl nejdřív rvát s tím hráčem, který to udělal. Ale spoluhráč zůstával ležet, naříkal a celé tělo se začalo třást. Klekl jsem k němu a viděl, že má zatnutou čelist a z pusy mu vychází bublinky krve. Společně s ostatními jsme se snažili držet mu hlavu. Nakonec jsem mu otevřel pusu, strčil dovnitř dva prsty a povytáhl jeho zapadlý jazyk. Je naživu, a to je pro mě nejdůležitější.

Přemýšlel jste někdy nad tím, co by se stalo, kdyby se ta plánovaná vražda povedla?
Ano, tuhle otázku dostávám často. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Moje svědomí je hodně těžké. Kdyby se to opravdu stalo, nevím, jak bych se s tím vyrovnával. Vina, kterou si s sebou nesu, mě teď o to víc žene dopředu.

Velký rozhovor s Mikem Dantonem najdete také v úterním vydání Deníku Sport

1x foto: Tobbe Lektell, IFK Ore

 
Co jsme psali před lety
Facebook