Erste

700 zápasů Karla Soudka

700 zápasů Karla Soudka
21.11.2002 | Michal Berg

Z n o j m o - ”Hokej hraju pro radost ze hry, z vítězství,” říká Karel Soudek. Před měsícem oslavil devětatřicáté narozeniny a v profesionálním hokeji kroutí jedenadvacátou sezónu, ale končit ještě nehodlá. ”Kdyby mě to nebavilo, tak skončím. Ale hokej mě pořád baví,” přiznává hráč, který v zápase proti Havířovu naskočí na led do svého 700. zápasu v nejvyšší soutěži.

Odchovanec táborského hokeje se do nejvyšší soutěže poprvé podíval v sezóně 1981-82 v dresu Sparty. "Na to už si moc nepamatuju, to bylo hodně dávno. Ale vím, že první zápas jsem hrál proti Vítkovicím," vzpomíná Karel Soudek. V první sezóně se na ledě objevuje pravidelně, v té druhé už méně. Proto se také v létě rozhodl přejít blíž domů, do Českých Budějovic. Co jej k tomu vedlo? "Měl jsem tehdy nějaké neshody s trenérem. Možná kdybych zůstal, tak jsem se dostal třeba víc do reprezentace, ale kdo ví. Je to možná jediný moment v kariéře, který bych teď řešil jinak."

S výjimkou vojny v Jihlavě, kde získal stříbrné medaile v sezóně 1989, hrál za České Budějovice až do roku 1991. V jejich dresu nakoukl i do reprezentace. "Měl jsem tehdy šanci jet na Olympiádu do Calgary, ale nakonec jsem se do kádru nedostal. Ale stejně tam náš tým žádnou slávu neudělal, takže nevím, zda mě to musí mrzet." Co tedy považuje za svůj největší hokejový úspěch nebo moment, na který nikdy nezapomene? "Nedá se říct, že bych na něco vzpomínal jako na nejlepší okamžik. Samozřejmě, hrál jsem v národním týmu, finále ligy, získal jsem medaili na juniorském mistrovství, v Rakousku jsem zase vyhrál kanadské bodování obránců celé soutěže. Každé působení mi přineslo něco dobrého a pokaždé to bylo jiné. Samozřejmě, kdybych vstřelil gól ve finále mistrovství světa, tak by to byl asi vrchol, ale nic takového jsem bohužel nezažil. A navíc, hokej není v mém životě to nejdůležitější, " usmívá se sympatický obránce.

V létě 1991 se Karel Soudek vydal do rakouského Grazu, kde strávil nejprve čtyři sezóny, k nimž přidal pátou v roce 1998 před příchodem do Znojma. Za dobu své kariéry zažil nespočet trenérů a herních systémů. Zdá se, že by jej tedy nemělo na ledě již nic zaskočit. "To je právě to pěkné na hokeji, že přináší pořád něco nového a něco jiného. Každá situace je tady jednom jednou a i když si člověk myslí, že má nějaké zkušenosti, skutečnost ho někdy překvapí. Navíc, člověk nemůže spoléhat jenom na ty zkušenosti. Na tréninku se asi už nic převratného nenaučím, ale pokud nebudu mít tu sílu a fyzičku, abych ty zkušenosti uplatnil, tak to můžu hned zabalit. Bez té kondice nebudu umět přesně přihrát a ani nebudu mít prostor na střelu. Pokud to hráč nemá v sobě, tak týmu nepomůže," hodnotí Karel Soudek možnosti hráče jeho věku v konfrontaci s množstvím mladíků, proti kterým na ledě nastupuje.

Za svou kariéru se setkal s mnoho mladými hráči, kteří se snažili dostat do vrcholového hokeje. Hokej se mění, přesto si nemyslí, že by to měl někdo v nějaké době lehčí: "Člověk musel na sobě makat tehdy i teď. Teď je to ale prostě jiné, tehdy jsme neměli v hlavě to co mají kluci dneska, NHL, možnost si vydělat peníze, jít ven. Asi je to dobře, že mají teď takovou motivaci. Tehdy se navíc do týmu dostal třeba jeden mladík za sezónu, teď jich má šanci mnohem víc."

Co se ale za tu dobu určitě změnilo, jsou fanoušci. Ti ve Znojmě jsou jedni z nejlepších u nás, ale jaký je rozdíl mezi fanoušky v osmdesátých letech a teď? "Zase to souvisí s dobou. Tehdy jich možná chodilo víc, ale teď je ten kontakt mnohem intenzivnější. Fanoušci mají díky televizi a internetu mnohem více možností se o hokej zajímat, jsou informovaní a jsou nám blíž. Mnohem častěji si přijdou pro podpis nebo prohodí pár slov. Nevím, možná to bylo tehdy tou atmosférou osmdesátých let, kdy sice přišlo hodně lidí, ale moc se nefandilo. Ale zase, když vidím v televizi ty záběry ze čtyřicátých let, kdy fandili úplně všichni, tak nevím čím to je, že když jsem začínal, tak se moc nefandilo."

Karel Soudek má o hokejového následovníka postaráno. Jeho syn hraje za sedmou třídu, ale ve svém otci asi vzor nemá. "To je otázka spíš pro něj, ale já o ničem takovém nevím," usmívá se hlava rodiny. Po dvaceti letech v hokeji by přišla na mysl i otázka, zda jej jeho manželka nepřemlouvá, aby už pověsil brusle na hřebík. Ale u Soudků tohle nehrozí: "Manželka to bere tak jak to je. Hlavně si přeje, aby se mi nic nestalo, a když vidí, že nemám žádné zdravotní potíže a hraju a baví mě to, tak mě končit nepřemlouvá. A až mě to přestane bavit, tak skončím sám."

 
Co jsme psali před lety
Facebook