Sportovní lékař Ivan Dojčár: Letošní úspěchy Orlů nemají ve Znojmě obdoby
Zdá se, že sport jste spojil se svým profesním i osobním životem. Jaký je váš vztah ke sportu obecně?
Můj život byl se sportem celou dobu spojen. Sám jsem v mládí sportoval aktivně, a přestože jsem se poté vydal v medicíně směrem interna a kardiologie, tělovýchovné lékařství pro mě bylo vždy velkým koníčkem. Udržoval jsem kontakt se sportovci, kteří mě potom i ve starším věku vraceli do mládí. Snažil jsem se jim pomáhat tím, že jsem prováděl sportovní prohlídky, ty byly postupem času stále technicky náročnější a dávaly čím dál více informací. Jak pro sportovce, tak trenéra, který poté s výsledky pracoval. Začaly rozhodovat taky o tom, s kým vedení klubu nakonec uzavře či neuzavře smlouvu, třeba proto, že jeho výkonnost není taková, jakou by si představovali.
Jakému sportu jste se věnoval?
Můj životní sport byl fotbal, kde jsem jako amatérský trenér v 80. letech třikrát se Znojmem postoupil. Ve čtyřiceti jsem stál na rozcestí, zda jít cestou profesionálního trenéra, nebo se starat o pacienty v ordinaci. Profesní motivace byla větší v tom, že medicíně jsem dal příliš mnoho, abych ji opustil pro něco tak rizikového, jako je trenérská kariéra. Dělal jsem ji tedy vždy po práci. Trénoval jsem osmnáct let, z toho polovinu v Rakousku. Měl jsem vždy štěstí na výborné kluky. Třikrát jsem postoupil ve Znojmě, třikrát v Retzu. Když jsem z něj po pěti letech odcházel, noviny psaly, že můj odchod dohnal Retz k slzám. Mnoho fandů z Retzu teď jezdí do Znojma na hokej a i po dvaceti letech mě vždy přijdou pozdravit a podat ruku. To je nádherný pocit a říkám si, že sport a trénování měly v mém životě smysl.
Nelitoval jste někdy toho rozhodnutí zůstat u medicíny?
Medicínu jsem vždy považoval za maximum mého životního snažení. Dělal jsem i rizikovou medicínu a sport, kde je vždy příjemná atmosféra, pro mě pak byl takovou psychorelaxací po náročném dnu v ordinaci. Nelitoval jsem toho nikdy. Dělal jsem medicínu, kterou tady nikdo přede mnou a vlastně ani po mně nedělal. Když poté kardiochirurgové udělali svoji práci a já slyšel, jak se dotyční lidé mohli vrátit do normálního života, naplňovalo mě to štěstím. I dnes mě lidé zastavují na ulici, děkují a je úžasné, jak moc se jejich kvalita života zlepšila.
Jste pravidelným návštěvníkem zápasů Orlů. Jak se vám líbí letošní sezóna a znojemský hokej obecně?
Ke znojemskému hokeji jsem přirostl postupně, ale přitahoval mě vždy, protože o některé hokejisty jsem se staral od raného dětství a je hezké je nyní vidět dokonce v A-mužstvu. V době extraligy jsem byl rovněž velkým fandou a řekl bych, že v současné době je zdejší hokej na takové úrovni, která se dá srovnat s určitým extraligovým obdobím. Diváci sami ukazují, kterým směrem tíhnou. Naplněný stadion na pohárové utkání s Kometou dává tušit, že hokej má nějakou úroveň a dělá se zde dobře. Ve Znojmě žiju 45 let a můžu říct, že to, co dokázali Orli letos – probojovat se do evropské Ligy mistrů, to v žádném kolektivním sportu nemá ve Znojmě obdoby. Je to pro mě srdeční záležitost.
Hráči u vás každoročně během suché přípravy podstupují fyzické testy, mění to váš vztah k týmu?
Především jsem v této fázi fanda, přestože ty hráče jednou ročně prohlížím. Prohlídky vždy měly rodinný charakter, nikdy to nebyl vztah lékaře a pacienta. Byla tam legrace, příjemná atmosféra. S hráči, kteří jsou tady déle, se známe několik let. Pro ně je prohlídka nepříjemná povinnost, ale nikdy nezkazili krásnou atmosféru, která v ordinaci panovala. V tomto ohledu musím zmínit především Petera Puchera, s kterým se znám už delší dobu. To je člověk, kterého všude provází určitá aura a dobrá nálada a který na své okolí dokáže působit nesmírně pozitivně.
Zdá se mi, že sportovní medicína se v posledních letech více dostává do středu zájmu médií. Proč myslíte, že tomu tak je?
Především proto, že vrcholový sport je rizikové zaměstnání. Počet úmrtí na sportovišti i v nejlepších soutěžích na světě je v porovnání s ostatními obory obrovský. Doba pochopila, že pro takové případy je zapotřebí tělovýchovný lékař, který sportovce prohlédne a případně je dokáže nasměrovat jinam. Nevyloučí člověka ze sportu zcela, ale vyloučí jej z vrcholového sportu. Tak, aby intenzitu jeho výkonu nediktoval trenér píšťalkou, ale aby ji diktovalo jeho tělo. Může tak dál žít aktivním způsobem.
Musel jste takto nějakému hráči profesionální sport zakázat?
Pamatuju rok, kdy jsem hráčům Třebíče, kteří také chodili za mnou na prohlídku do Znojma, vyloučil v jedné sezóně tři profesionální hráče, kteří se hokejem živili. Oni byli samozřejmě nešťastní, nechali se vyšetřit na klinikách v Praze, Brně… Všude byly moje nálezy potvrzeny a těm lidem nebyl povolen profesionální sport. Chápu, že člověka, který má rodinu a živí se tím, co z hokeje dostane, je to obrovská rána. Na druhou stranu si myslím, že rodinu by postihlo mnohem víc, pokud by na sportovišti umřel.
Je v silách lékaře stoprocentně vyloučit možný zdravotní problém u sportovce?
Viděl jsem příklad, kdy hokejista Třebíče, který byl tři měsíce předtím u mě na prohlídce, omdlel na ledě. Jen díky pohotovosti olomouckých hráčů, kteří jej na ledě dokázali resuscitovat, mu byl zachráněn život. Ten hráč přitom patřil mezi nejlépe trénované. Jenže stalo se to, že přechodil zápal plic, začal hrát příliš brzy, protože měl málo hráčů, a on dostal zánět srdečního svalu. Role tělovýchovného lékaře je tedy velmi důležitá, ale samozřejmě ani on není všemocný a nedokáže předvídat všechny okolnosti.
Závěrem se vás zeptám, jak vidíte šance Orlů v probíhajícím play-off?
Moc jsem týmu i klubu přál, aby konečně prolomili brány čtvrtfinále. I za stavu 0:2 v sérii jsem jim věřil. To se nyní povedlo a stejně jako ostatní fanoušci z toho mám velkou radost. I z hlediště mohu říci, že tým je fyzicky připraven na vynikající úrovni. Podle mého názoru se nemusíme bát, že by nějaký zápas ztratil z důvodu toho, že by byl fyzicky horší než soupeř. Uvidíme, co přinese semifinále. Věřím, že mužstvu pomůžeme a vytvoříme atmosféru, která bude opravdovým sedmým hráčem na ledě.