Nové tváře Orlů 2003/2004 V.

Jak jste se vy, jako rodák z Ostrova nad Ohří, dostal k hokeji v jižních Čechách?
Je to prosté. Můj děda byl hajný a měl hájenku u Ostrova nad Ohří. A zrovna když byli naši u něj na návštěvě, přišlo to na mamku, a tak jsem se narodil ve zdejší porodnici. Jinak jsme ale bydleli v Táboře, kde jsem také hrál hokej od druhé až do osmé třídy. Do dorostu už jsem ale šel do Českých Budějovic. U nás na sídlišti jsme měli ideální podmínky. Stadion byl od domu asi padesát metrů, škola sto.

To jste šel hned do brány?
Tehdy ano. Ono mě to bavilo. Dnes nevím, jestli bych to zopakoval, ale možná zase díky tomu hraju hokej ještě dnes.

V Budějovicích jste tedy prošel všemi mládežnickými kategoriemi?
Ano a v té době jsem byl také ve všech reprezentačních výběrech, v „18“ jsme byli mistři Evropy. Na vojnu jsem šel na rok do Tábora a pak jsem se vrátil zpět do Budějovic. Moc jsem toho ale neodchytal, protože jsem dělal dvojku nejprve Romanu Turkovi, pak Oldovi Svobodovi. Pravidelně jsem hostoval v první lize v Písku a jednu sezónu jsem odchytal za, tehdy ještě prvoligové, Karlovy Vary. Byl jsem i na rok v Plzni, tam jsem dělal dvojku zase Dušanu Salfickému. Takže vlastně znám všechny stadiony jen z lavičky.

Pak následovalo dvouleté angažmá v Drážďanech.
Po sérii hostování a „stabilním“ postu dvojky jsem si našel zajímavější místo právě v Drážďanech. Hráli třetí nejvyšší soutěž, oberligu, ale úroveň tam byla dost dobrá. Bylo tam mnoho velmi kvalitních cizinců, kteří ta mužstva táhli. Proti nám třeba hrál Arpád Györi a chytal Cinibulk. U nás v mančaftu bylo dvanáct Čechů, i trenér byl Čech, takže jsem se moc ani nemusel učit německy. V německém hokeji je ale hrozný chaos. Pravidla se tam mění každým rokem, postupuje a sestupuje se víc u zeleného stolu než na ledě, soutěže se různě spojují a dělí a možná i proto je německá reprezentace tam, kde je. Když jsem začal tušit, že sportovní úroveň začíná klesat, nalákalo mě vedení Žďáru, hlavně na dobré podmínky. Jak to dopadlo, víme všichni.

Tak jste se dostal do Znojma.
Po pádu Žďáru už jsem měl dveře do Německa zavřené, tak jsem uvítal nabídku Znojma. Byla to opět šance zachytat si extraligu v kvalitním mužstvu, šance prosadit se.

Sportovní manažer klubu Dočekal s vámi sice počítal více na post dvojky, ale současně nevylučuje možnost, že se ve Znojmě můžete prosadit.
Šance je vždycky, že jo. Tomáš Duba bude jistě dost kvalitní brankář. Je sice ještě hodně mladý, ale všichni říkají, že byl teď ve Finsku dobrý, má taky dva juniorské tituly mistra světa. No a když může Petr Čech v jednadvaceti chytat ve fotbalovém nároďáku a Tomáš bude něco podobného, čeká mě zase dvojka (smích). Ale já se o to ještě poperu.

Ve Znojmě jste zatím odchytal v loňské sezóně dvě určitě povedená utkání.
Měl jsem z nich taky dobrý pocit. Po těch peripetiích ve Žďáru, kdy jsme hráli snad pět měsíců bez výplaty a už jsem chtěl hodit sezónu za hlavu, po různých zákulisních machinacích a když už nás ani diváci nebrali, jsem byl moc rád, že mě zavolali ze Znojma a že jsem mohl zase naskočit do extraligy.

Co rodina?
Jsem ženatý a teď v létě čekáme první dítě. Manželka je zatím v Českých Budějovicích, ale rodit by chtěla už tady ve Znojmě. Budeme tady bydlet společně. Mám ještě sedmadvacetiletého bratra, který taky kdysi hrál v Táboře hokej.

A záliby?
Bavila mě muzika. Teď mám počítač a snažím si hrát s fotkama z digitálního foťáku, taky občas kouknu na internet. Ještě mě baví televizní sport (smích).