Za hokejem do Ameriky

HOKEJ

"Do Ameriky jsem jel jako trenér mladých hokejistů většinou z jihomoravského kraje. Nešlo o výběrový tým, byl to zájezd, který si hráči platili sami. Cena takového zájezdu na pětadvacet dnů činila 35 tisíc korun. Byli jsme v Minnesotě. Sehráli jsme 2 turnaje a přátelské zápasy proti výběrovým týmům středních škol. Odehráli jsme 17 zápasů a to je za pětadvacet dní docela dobrá porce. Mezitím jsme párkrát trénovali na ledě a prokládali jsme to suchou přípravou, takže kluci dostali pěkně zabrat. Zúčastnili jsme se turnajů pro hráče ročníku 1986. My jsme měli dva hráče ročníku 1988 a potom polovinu hráčů ročníku 1987 a 1986. Byly tam dva týmy z Ruska, jeden z Bánské Bystrice a zbytek tvořili Kanaďané a Američané.



Český tým v USA


Naše zápasová bilance, na kterou měl vliv fakt, že jsme hráli proti výběrovým mančaftům, byla dva vyhrané zápasy, pět zápasů jsme prohráli o gól a nejhorší výsledky byly 2:6, 2:8, kdy jsme se do poloviny zápasu drželi a pak se to zlomilo a padalo to tam. Mimo jiné proti Bystrici, která měla výhodu sehraného týmu. Nám právě zprvu chyběla sehranost, ale byly tam i jiné problémy, než se ti kluci dali dohromady.

Ale já si myslím, že to byla fantastická škola z toho důvodu, že se tam hraje úplně jiný hokej.

Ze začátku s ním kluci měli veliké problémy. Kanaďané veškeré souboje ustáli, měli silové bruslení, silné nohy a byli velice důrazní před naší i jejich brankou. To je o nich známé, ale velmi mě překvapilo, že zapojovali hodně kombinačních věcí. My jsme hráli takový hokej, že jsme kombinovali a končili v rozích, ale oni kombinovali a šli přímo do brány, takže tam byly jednoduché kombinace třeba na dva doteky, ale účinné směrem do brány. Navíc oni odtahovali naše hráče ze střeleckých pozic k mantinelu a zpětně se vraceli protipohybem. Naši hráči s tím zpočátku měli obrovské problémy, protože se nedokázali přizpůsobit herní tvrdosti - bylo to dáno tím, že jsme byli mladší, ale také tím, že naši hráči byli podrážděni a diskutovali s rozhodčími. Myslím si, že to co se odráží na mezinárodní úrovni se plně potvrdilo i v této kategorii.

Zajímavé je, že Američané nemají žádnou suchou přípravu. Pravidelně trénují na ledě do té doby než skončí škola (někdy v půli června) a pak se připravují individuálně. Navštěvují hokejové školy, anebo se zúčastňují právě takových turnajů, na kterých jsme byli my. Jsou vlastně celý rok na ledě, což byla také jedna z výhod vůči nám.

Mají takovou taktiku, že před zápasem zůstanou v kabině, pak se s křikem vyhrnou na led, objedou tři rychlá kolečka, aby si navodili bojovou atmosféru a aby zastrašili soupeře. Taky se nám stalo, že kluci zůstali stát a dívali se na ně, co se děje.
Bylo tam i trošičku jiné řízení zápasů, kdy rozhodčí pouštěli větší tvrdost.

Ze Znojma byli v týmu čtyři kluci Tomáš Moťka, Tomáš Kello, Jakub a Michal Sklenářovi a patřili mezi ty lepší. Ze začátku měli problémy s hrou do těla, ale pak se to vyrovnalo a byli víceméně tahouni mužstva.



Pohřební vůz

Měli jsme k dispozici dva chevrolety, kterými jsme kluky vozili, ale už se nám tam nevešla výstroj. Jednou tak sedíme, čekáme a přijede pohřební vůz. Ještě jsme si dělali srandu, že přijel pro nás. Vystoupila z něj ženská a začala nás organizovat. Naházeli jsme věci dovnitř. Já tam zavřel ještě jednoho kluka a jeli jsme. Rakev v autě neměli.

Zápasy pískali tři rozhodčí. V jednom zápase se některým rodičům domácího týmu zdálo, že nám připískávají. Byly tam hlasy z tribuny. Já nevím, jestli padlo nějaké hrubší slovo, ale možné to je. Rozhodčí přerušil zápas a vyzval slušným způsobem toho člověka, aby opustil halu. Ten okamžitě vstal a odešel. Jednou se přihodilo, že jeden pán neodešel a začal po upozornění diskutovat s rozhodčím. Rozhodčí ho vyzval ještě jednou a řekl mu, že zápas ukončí v náš prospěch. Pán se otočil a odešel pryč. A naopak. Stalo se, že chybu udělal rozhodčí. V naší třetině byl faul a rozhodčí nám vyloučil hráče. Šel vhazovat do středního pásma. Trenér soupeřů slušným způsobem rozhodčího upozornil, že se má vhazovat v naší třetině. Rozhodčí se otočil, poděkoval, omluvil se a šel vhodit buly do našeho pásma.

Je to o kultuře chování, vystupování.



Sportoviště

Úplně mě nadchla zdejší sportoviště. Hala, ve které jsme hráli, měla čtyři ledové plochy. Kolem této haly bylo čtyřicet pět fotbalových hřišť. U každé střední školy je hokejová hala, minimálně jedno basketbalové hřiště, baseballové hřiště a velké fitness centrum. A kromě sportovišť má každá škola ještě divadlo. Všude byly cedulky, že tento areál si zbudovali místní obyvatelé, to znamená, že tito lidé nemusí odvádět nějakou dobu daně státu, ale jsou za tyto peníze zbudovány právě tyto sportovní komplexy. To bylo něco tak fantastického, o čem my tady nemáme ani zdání. Sportoviště jsou plná. Na těch pětačtyřiceti fotbalových hřištích se pořád hrálo, ať to byli kluci nebo holky. A když jsem viděl, jak Američané postupují na mistrovství světa ve fotbale dál a dál, vůbec jsem se tomu nedivil, protože tam je mohutné nadšení a fotbal zažívá velký boom.

V Minnesotě jsou pro hokej výborné klimatické podmínky. V zimě je tam až 30 stupňů pod nulou, u každého domu kluziště. Děti tak hrají hokej odmala a pořád. Minnesota je jedno z nejhokejovějších měst v USA. Na základních školách je výchova hokejistů podobná jako u nás, ale na střední školy už jsou prováděny výběry a vše je dotováno. Hráči jsou odměňování za výkon nejen v hokeji ale i za studium formou stipendií.

Rodiny mívají doma třeba pět hráčů, o které se starají a za to jim platí stát, ministerstvo nebo jiná instituce. Mnoho rodin se tím živí. Proto byl zájem i o některé naše kluky, že tam můžou hrát, studovat, ale podmínkou je výborná znalost angličtiny.
Otázka, zda je lepší jít hrát do Ameriky, nebo zůstat a vyhrát se tady, je individuální. Záleží na trenérovi, štěstí...



Volné chvíle

Hráči měli být ubytováni v rodinách, ale vyskytl se menší problém, kdy ne všichni by se do rodin dostali a my jsme řekli, že buď všichni anebo nikdo. Ubytovali se tedy v hotelu a my jsme pro ně vymýšleli program na volné chvíle.



Hala Minnesoty Wild

Prohlídka haly se nedala objednat dopředu. Museli jsme tam jet nadvakrát. Když jsme tam přijeli poprvé, byl tam předvolební mítink republikánů, takže nás tam nepustili.



Aquapark

Navštívili jsme zábavní aquapark, kde byla spousta atrakcí. Silné žaludky si tam hodně užily. Tonda Sklenář (tatínek Kuby a Michala) snad ani žádný nemá, protože byl schopen absolvovat některé hrůzostrašné atrakce a dokonce ne jednou, i vícekrát. Většina chlapců taky neměla žaludky.



Mrakodrapy

Byli jsme se také podívat v centru města mezi mrakodrapy. Američané přijedou do práce v obleku a v teniskách, jak oni říkají free. Zaparkují auto do garáží. Potom se v kanceláři přezují do normálních bot. Jednotlivé mrakodrapy jsou spojeny chodbami, říkají tomu krčky a celý den vlastně nevylezou ven. V Minessotě je to zvlášť výhodné kvůli velkým mrazům. Takhle to funguje víceméně v celé Americe a tak říkají, že byznys dělají přes krčky.



Strava

My jsme si na stravu v Americe nezvykli, protože tam jí trošku jinak. Snídaně mívají dosladka jako buchty, palačinky, vafle s javorovým sirupem. Já jsem tam jedl celou dobu sýry a nějaké vajíčko. Na oběd jsme dostávali hamburgery nebo toasty a k tomu nám nasypali chipsy. Oni mají hlavní jídlo až večer. A to jsme dostávali maso, zeleninu, saláty, vždycky zmrzlinu. Já jsem změnou tohoto stravování přibral 5 kg. A začal jsem nesnášet hamburgery. Když letos budou chtít kluci cestou ze zápasu zastavit u McDonaldu, mají smůlu.
V Americe je veliký problém obezita, oni s tím bojují, ale nějakými komplexy z toho netrpí. Viděli jsme stodvaceti kilovou ženskou v elasťákách, stopadesáti kilovou v kraťasech a jezdily na kolečkových bruslích. I kvůli problémům s obezitou budují sportoviště, aby si děti aspoň zvykaly na pohyb, když už nezdravě jedí.



Lidé

Lidé jsou tam velmi otevření, přátelští.

Když jsme si šli sednout někam do klubu, restaurace nebo i do obchodu, brávali jsme si sebou vlaječky, nálepky a pro ně to byla pocta, že je navštívil český hokejový tým a hned si ty vlaječky věšeli na zeď. Vůbec jsme se nesetkali s nevraživostí.

Lidé jsou komunikativní a otevřeně se baví o všem.

Já jsem byl zvyklý, že když jsem byl v Německu, Rakousku, tak tam se s vámi o penězích nikdo nebavil. V Americe se o tomhle baví s vámi otevřeně. Mluvili jsme třeba o tom, na kolik je vyjde měsíční poplatek za internet nebo za bydlení. Tohle nejsou pro ně žádné poplatky, oni to neberou jako nějaký velký výdaj.

Žije tam hodně Norů, Švédů, Finů, Angličanů - ale už třetí generace, takže oni se zajímají, co se děje v Evropě.

Seznámili jsme se s jednou paní Sherly. Pozvala nás na opékání. Je zajímavé, že uprostřed města je divoká příroda. Bydlela v místě, kde bylo ticho, klid. Promenádovali s tam divocí krocani, bažanti. V zimě jsou tam jeleni, vlci, i medvědi zabrousí. Pro změnu nás pozvala na hamburger. Ale hamburger doma dělaný je úplně rozdílný od toho kupovaného. Když jsme to Sherly řekli, dojalo ji to k slzám. Pro ni to byla čest. Mně to připadalo jako čest uhostit Evropana."



Jedním z hráčů, kteří se zájezdu zúčastnili byl znojemský dorostenec Tomáš Kello. Potvrzuje trenérova slova, když říká: "Byl to úplně jiný hokej. Tvrdý, nekompromisní. Ihned napadali všechny naše kombinace." Vyjadřuje svoje přání v Americe hrát: "Chtěl bych tam hrát. Myslím, že bych se hodně naučil, že by mi to hodně dalo, ale musím se naučit anglicky." Svoji touhu dokládá i tím, že kdyby mu rodiče řekli, že mu zaplatí jen část peněz a ostatní by si musel vydělat sám, tak by byl ochoten pracovat, aby mohl jet. Překonal by i jednotvárnost americké hamburgerové stravy, nepřítomnost pohledných českých děvčat a chtěl by zkusit ten "jiný hokej".