Erste

Další litvínovská pouť

Další litvínovská pouť
04.02.2004 | Karfík

L i t v í n o v (Znojmo) - Poslední čtvrtinu letošní sezóny jsme zahájili v Litvínově. Do tohoto města jezdíme vždy velmi rádi a nejinak tomu bylo i teď. Těšili jsme se na setkání s dlouholetými přáteli, fanoušky Chezy. Ovšem musím přiznat, že do Znojma jsme se také vraceli s velkou radostí, že je to už za námi, ale plní dojmů, na které budeme zase dlouho vzpomínat.

Na cestu jsme se vydali v mrazivém počasí a každý zvolil jinou taktiku na zahřívání. Zatímco řidičům muselo stačit topení aut, zbytek posádek se vydal cestou zcela jinou a vsadil na vyhřívání vnitřní. Čím větší byl počet ujetých kilometrů, tím menší byl obsah „tekutého svetru“ v lahvích. Proto velice vítanou osobou, která naše řady rozšířila, byl Kuzma, který se informoval, že jízdenka Praha – Litvínov vyjde na stejno, jako když nakoupí zásoby vnitřního topení na cestu a pobyt. Je jasné, že se rozhodl raději pro druhou variantu. Nutno říct, že nezklamal a jeho zásoby na zbytek cesty vystačily.

Na „Formanku“ dorazila část naší výpravy ve velice veselé náladě a sázky na výsledek zápasu, například 0:8, hovoří samy za sebe. Po vřelém přivítání s našimi hostiteli jsme u společného stolu zavzpomínali na minulá setkání, oživili vzpomínky a samozřejmě neopomněli „tekutý svetr“, který se pak na chladném stadiónu hodil.

Vydařené utkání (2:4) se stalo opět důvodem k napití a zábava na Formance pokračovala až do pozdních nočních hodin. Cestou k našim dočasným příbytkům jsme ještě stačili navštívit nějaké zábavné podniky a svoji náladu vyladit do optimální formy.

Po příchodu domů k litvínovskému prezidentu Boháčovi slabší jedinci odpadli a neprobudila je ani příprava budoucí snídaně v podobě jeleního guláše na divoko. Ve tři hodiny ráno byl tento nápad naprosto spontánní a výsledek předčil všechna očekávání. Guláš byl vynikající. Zde je třeba pochválit skvěle odvedenou práci obou kuchařů - Boháče a Albyho.

Po vydatné snídani jsme se přemístili do místní restaurace počkat na zbytek našeho „týmu“. Nevím, jak to přišlo, ale opět se z ničeho nic objevil nápad (konečně jako pokaždé) prodloužit si pobyt v Litvínově ještě o jednu noc. Tentokrát jsem byl řidičem auta, jehož osazenstvo volilo raději cestu domů, a tak jsme se rozloučili a naše přátele zanechali v dobrých rukou místních. Jak jsem se později doslechl, měli se opět velmi dobře.